Za co jsme odpovědní?

Zodpovědnost - tohle slovo známe všichni poměrně dobře. Používá se ve spojeních jako zodpovědný rodič, zodpovědný žák či řidič, nebo když někdo něco „provede“, zodpovídá se v lepším případě nadřízenému, v tom horším třeba soudu. Wikipedie definuje zodpovědnost jako „široký právní, morální a etický pojem, který označuje ručení osoby X za nějakou věc či jednání Y, případně před nějakou instancí Z.“ Já se budu tomuto termínu věnovat z hlediska našeho jednání a vztahu s naším okolím.



Ač to možná bude znít zvláštně, zodpovědnost vnímám jako cestu ke svobodě a zklidnění. Jakmile si totiž uvědomíme, za co jsme a za co nejsme zodpovědní, dostaneme nový náhled na život a zjistíme, že máme mnohem větší vliv na to, jakým směrem se bude naše cesta ubírat.


Zodpovědnost neznamená být upjatý, zodpovědnost není o tom, že vždycky večer máme umyté nádobí, je o hlubším přemýšlení o svých činech, pocitech a myšlenkách. O tom, co mohu a nemohu ovlivnit. Díky této „rešerši“ si oddělíme naši zodpovědnost od ostatních, můžeme se na ni víc soustředit a posunout se na naší cestě k větší svobodě.


Za tohle nejsem zodpovědná/ý:

Myšlenky a činy těch druhých, následky těchto činů, přesvědčení druhých a jejich chyby a slova těch druhých.


Já jsem zodpovědná/ý za svá slova, chování, činy, za své úsilí, chyby, myšlenky a následky svých činů.


Možná se zeptáte - a co zodpovědnost nás jako rodičů vůči dětem? Jistě - naším posláním je výchova našich dětí. Ale protože z dětí jednou budou dospělí, mělo by být úkolem rodičů je na tento život připravit. Přiměřeně jejich věku je možné jim dávat více svobody s dílem náležité zodpovědnosti, aby byly připravené se jednou postavit na vlastní nohy.



Jean Liedloffová ve své knize Koncept kontinua popisuje vztah jihoamerického indiánského kmene Yequánů ke svým dětem: „Mají respekt vůči každému jedinci coby „majiteli sebe sama“, nikdy by je nenapadlo rozhodovat o tom, co má druhá osoba dělat - je jedno, jak je stará“. Pro nás Evropany trochu radikální názor, ale stojí za zamyšlení. Ve své práci se až příliš často se setkávám s případy, kdy v rodině neproběhlo „vypouštění z hnízda“ a čtyřicetileté „děti“ žijí se svými rodiči v podivných a patologických vztazích, které neprospívají ani jedné straně.


Mně osobně se velmi ulevilo, když jsem si ujasnila, za co jsem a nejsem zodpovědná. Na jednu stranu jsem se přestala trápit „chybami“ či „problémy“ jiných lidí, na druhou stranu jsem vzala do svých rukou řešení věcí, která jsem do té doby nechávala na ostatních. Najednou se mi otevřely nové možnosti a s jasnější hlavou se můžu rozhodnout, kterým směrem se můj život bude ubírat.


Cesta k přijetí odpovědnosti za náš život není jednoduchá ani krátká, ale „i cesta může být cíl“, a už jen tím, že se rozhodneme na ni vykročit, uděláme veliký krok směrem k tomu, co opravdu chceme.


Šťastnou cestu přeje

Tereza

25 zobrazení1 komentář
Nechte se pravidelně informovat o novinkách.