Příroda skrytá v marmeládových skleničkách
Poznejte naše ingredience hezky zblízka, aneb představujeme magickou přírodu skrytou v marmeládových skleničkách
Naši voňavou zahradu a louku plnou květů jsem milovala od malička. Vždycky mě magicky přitahovaly. Nejen sběrem čerstvě utrženého, na sluníčku vyzrálého a deštěm kropeného ovoce, ale i vší té práci, co samotné úrodě předcházela.
Bez práce prý nejsou koláče, jak praví staré české přísloví, a bez poctivě přiložené ruky k dílu není ani na záhonech co sklízet. A tak jsem se s noblesou a grácií vrtala v hlíně, kypřila, zalévala, odplevelovala a přihnojovala. Když se květy přetvořily v nepatrné zárodky plodů a ty pak rostly, sílily, zrály, až dospěly, nastal ten pravý čas si na nich smlsnout. Sladká odměna za veškerou vynaloženou námahu byla pokaždé velkolepá.
Lesy nad naší vesnicí překypovaly borůvčím, divokými malinami a ostružinami černými jako uhel. Od počátku prázdnin jsem spolu se svou kamarádkou Lenkou a malovaným džbánkem v ruce vyrážela na to sladké a voňavé drobotí k Městišťské rokli. Strmé srázy se tam prudce svažují do malebného údolí, k potoku Jelenka a jeho mnohým horským přítokům. Lesy jsou hluboké a husté se stromy starými i několik staletí. Místy připomínají nepropustný prales, kde se protáhnou po vyšlapaných stezkách jen hodně štíhlé laně.
Horské louky rozprostřené jako tmavě zelený koberec nad hlubokou roklí otevírají grandiózní výhledy do krajiny. Podél jejich krajů se táhly v široké řadě keře maliníků a ostružiníků. Plody už zdálky voněly a vábily vše živé, co kolem procházelo. Štědrá úroda divokého ovoce, zalitého sluncem a kropená dešťovými kapkami, slibovala nevšední zážitek a nejen ten gurmánský. Stačilo dívat se skrze maliní do nitra lesů a naslouchat tichému hlasu přírody.
Borůvky ručně sbírané, rosou kropené a pod horským sluníčkem dozrálé pocházejí z nejvyšších vrcholků Železnorudska Divoké ostružiny, černé jako uhel, co voní a chutnají tak, až se dech tají, mají svůj domov na Želivském vrchu
V našich sladkých skleničkách můžete ochutnat kousek z ráje malebného Pošumaví. Divoké ostružiny trhané podél lesních cest Želivského vrchu můžete ochutnat v naší vymazlené lesní směsi. Pasírované plody, černé jako lávový kámen, jsme spojili s tmavě modrými borůvkami a doladili aromatickou vanilkou z Madagaskaru. Malé kulaté plody, u kterých se musíte pěkně naohýbat, než jich nasbíráte kyblík, považuji za vzácný klenot místních lesů. Sbírané jsou ručně, za ranního rozbřesku, kdy na nich ještě ulpívaly kapičky rosy.
Z naší zahrádky každoročně trháme černý a červený rybíz. Všechny keříky dozrávají na jihozápadním svahu, kam jim sluníčko posílalo svou sílu a energii od časného rána do pozdního večera. Daleko od prašných cest rostou i naše angrešty. Jak bílý tak i ten červený. Typicky kyselé plody, pro někoho ne příliš atraktivní, možná úplně obyčejné, pro jiné pochoutka rovna kaviáru, jsou chloubou zahrady, co sama pamatuje.
Červený i bílý angrešt, zrovna tak i oba druhy rybízu rostou na jihozápadním svahu naší zahrádky, daleko od prašných cest a rušných obydlí
Už jako malá jsem nedokázala odolat pokušení a hrdě se prala s jejich ostrými trny a hledala mezi nimi ty největší a nejvyzrálejší bobule.
Angreštová marmoška byla prvním výrobkem, který jsem sama uvařila. Tehdy v létě, na konci sedmé třídy, jsem popustila uzdu své vzrůstající kreativitě, nechala se unášet na vlnách fantazie a začala objevovat tajemství chutí a vůní babiččiny spíže zevnitř. Už nejen jako pouhý konzument všech těch dobrot, ale jako realizátorka vlastních.
Vzpomínám na náš starý sad, kde rostl strom s planými třešínkami. Maličkými, sytě červenými kyselými až trpkými plody, s peckou, co zaujímala tři čtvrtiny celé jedné kuličky. Víc odpadu, než samotné dužiny. Přesto jsem jim nedokázala žádné léto odolat a s pořádnou dávkou trpělivosti a odvahy mi pomalu zaplňovaly dno košíčku. Zavařovat se sice nedaly, ale jako vítaná svačinka v odpoledním žáru pod košatou korunou jasanu byly osvěžující.
Později maminka vysadila třešeň chrupku, a o rok později jsme sklízeli první plody. Bylo jich pár, tak akorát utrhnout si z větvičky rovnou do pusy. Rok co rok byla úroda bohatší. Každé jaro má svou korunu zasypanou záplavou narůžovělých květů, které když padají k zemi, připomínají veliké sněhové vločky. Strom starý třicet let přináší do našeho domova hojnost třešní, poskytuje zázemí hnízdícím kosům a ve stínu rozlehlých větví dopřává místo k odpočinku.
Šťavnaté, sladce nakyslé plody třešní trháme na našem voňavém sadu u zurčícího potůčku, co pramení vysoko v kopcích Pošumaví
Čerstvým bylinkám, co dolaďují mozaikovitě naše skleničky, obohacují je svými silicemi a sytě zelenou barvičkou, těm se daří na naší terase v keramických květináčích. Je radost si k nim jen tak přivonět a rozjasnit si celý den. Nejoblíbenější a chuťově nejvýraznější jsou lístky verbeny nebo-li Aloisie. Aroma je citronovější, než samotný žlutý plod citroníku. I nepatrně přidané množství nahrubo nasekaných lístečků dokáže pozvednout obyčejné jablíčko o několik tříd výše.
Osvěžující účinky máty jsou známy od pradávna. V letních dnech jsou vyhledávaným artiklem mnoha letních drinků a ozdobou nespočtu druhů pokrmů, tak proč jimi nevyladit i džem. Ať už ji přidám k jakémukoliv ovoci, výsledek je pokaždé ohromující.
Rozmarýnu, mátě a verbeně se daří na naší prosluněné terase, kam paprsky dopadají od časného dopoledne až do samotného západu slunce vysoko nad obzorem Ovčího vrchu Levandulí jsme se nechali omámit na jihu Moravy, na farmě obklopené vinohrady ze všech stran. Fialové kvítky, ať už čerstvě utržené nebo sušené, jsou z čisté oblasti Lednicko-valtického areálu.
Náš sad považuji za vzácnou klenotnici, ve které nechybí žádné ryze české ovoce. Od jablíček, hrušek, přes třešně, švestky, blumy, pár stromků meruněk, až po vlašské ořechy. Jen tak se toulat mezi stromy, nechat se opájet vznešenými vůněmi každé dřeviny, nechat si vlasy cuchat svěžím vánkem a poslouchat cvrkot hmyzu a ptactva v košatých korunách stromů. Báječná relaxace, která nikdy neomrzí.
Jak je proměnlivý spolu s ročním obdobím. Od bílých květů z jara, přes smaragdově zelenou po celé léto, s blížícím se podzimem se obléká do pestré palety všech odstínů oranžové až po studenou zimu, kdy usíná spolu s přírodou, aby nabral sílu a energii v březnu znovu probouzet do své krásy a hojnosti.
Jablíčka, hrušky, švestky, blumy a vlašské ořechy trháme v našem sadu v Pošumaví, na úpatí vrchu Želiv
Aby chuť ovoce vynikla ve své přirozené podstatě, připravujeme pro i #dzemybezcukru. Nejen pro příznivce #cukrfree stylu. Nesladkým džemům podlehnou i ti, co chtějí ochutnat jen samotné plody dozrávané v čisté přírodě se svým vlastním cukrem přirozeným. Pokud by přeci jen džem připadal příliš „dietní“, lze si jej lehce dosladit třeba sirupem z čekanky.
Jaruška Frančíková
Marmeláda s duší Pošumaví