MŮJ MILÝ DENÍČKU aneb tak trochu jiný výklad


Milé ženy.

Dnes vám nabízím malinko jiný výklad, spíše by se dalo říci, část mého deníčku, protože je to s výkladem na tento týden prostě úplně kompatibilní.

Jdu na to.

Milý deníčku. Jsou Velikonoce. Jako každý rok se mi do hlavy začínají vkrádat myšlenky typu.


- Měla bych rozhodně něco začít dělat, jako sama se sebou.

- Měla bych také rozhodně něco víc začít dělat i se svojí prací, jako s kartičkami, jako s „doupátkem – aspoň třeba vymalovat“

- Rozhodně bych se měla více vzdělávat.

- Rozhodně bych se také měla více věnovat rodině.

- A také bych se určitě měla více starat o domácnost. (jsem líná, fyzicky se mi do ničeho nechce, jen si říkám, jak ten prach utřu. Zítra, nebo až pozítří, stejně k nám nikdo nechodí.)

Také to znáte? Plno myšlenek, pocit, že něco musíte, asi to probouzí to jaro v nás.

Velikonoce jsou doba, kdy já osobně jsem tím úplně pohlcena. Roztěkané myšlenky, dělání úplně nesmyslných věcí. Nebo co hůř. Nedělání ničeho, jen úplně zavařená hlava, co já pak jako tedy bude dělat a jak to vlastně provedu.

Nyní – v těchto divných podmínkách, kdy nic není jak bylo, jak by mělo být a je mi přeci jasný, že to ještě chvilku tak i bude, tudíž se třeba vůbec nemohu vzdělávat, jak bych chtěla. A jak tedy bylo v plánu.

No milý deníčku – co s tím tedy?

Holky, tak přesně o tomto je částečně tento týden. Jistě se plno z vás nachází ve stejné situaci, která je taková zmatená, nejistá, ale plná nadějí, snů a představ, jak se k nim dostat.

Ale pozor. Přichází další fáze.

Deníčku! Tentokrát vyhraju sama nad sebou, a když něco nejde, tak jak jsem měla v plánu, zkusím jít jinou cestou.

Vyrazila jsem na „cestu“. Sama doma, Velikonoční pondělí, super. Takové „zvláštní“ Velikonoce, že?

Nicméně jsem si řekla, že aspoň zapracuji na svých stránkách, že jsem tam dlouho nedala nic nového, že si stejně potřebuji připravit věci na budoucí činnost (protože jsem v době „nynějšího většího volna“ nezahálela a chystám pro vás novinky a nové možnosti), tak že si to hezky zpracuji.

Otevřu stránky, chci začít, když v tom jsem byla přepadena asi nějakou veselou energií, která mi říkala:

„Ili, ty stránky jsou divné, staré, moc tmavé, jestlipak nepůsobí moc negativně? Chceš přeci, aby se lidé cítili hezky a uvolněně a ne depresivně, když na to budou koukat. Jsou moc černé, tmavé.“

Kdo mě zná ví, jak moc miluji černou, respektive, že nic jiného skoro nenosím.

Takže jistě chápete, jak moc mě to samotnou překvapilo. To co následovalo, no jak bych to nazvala, taková tragikomedie, to by bylo přesné. Ještě, že nikdo nebyl doma.

Jo deníčku, tak jo, já je změním, cca hodinu jsem si vybírala plno variant, plno barevných kombinací, až jsem se rozhodla pro žlutou variantu.

Takže jsem to přehodila, upravila, samozřejmě mi něco mezitím i zmizelo a já to musela hledat, no deníčku, práce na čtyři hodiny.

Celou dobu jsem ale vnitřně věděla, že je něco špatně, ta žlutá, no bylo toho moc.

Deníčku, proč mi mozek říká, jo takto je to dobrý, nech to tak, jen k tomu pak přidej to nové. Chceš začít nové věci k tomu všemu, to se bude hodit.

Tak jsem to dokončila. Beru kávu, pouštím si pohádku (miluji pohádky), nohy na stole – nikdo není doma, tak to nikomu nevadí.

Odpočívám.

Deníčku? Jsem úplně blbá, tyhle stránky, to přeci vůbec nejsem já.

Je mi do breku, takovou práci mi to dalo a vůbec nejsem šťastná. Měla bych být, protože jsem přeci byla aktivní, plním si část snu.

Nejsem! Vůbec!

Kafe jsem nedopila, pohádku nedokoukala. Jdu se „zahrabat“ do vany. Pomáhá mi to, napustit si horkou vodu, světlo jen ze svíčky, zavřené oči, klid.

Cca po deseti minutách mi to dochází. Já jsem přeci já, se svojí černou, jen tak mi to bude fungovat, já se nemohu změnit jen proto, že se to k něčemu hodí.

Takže lezu z vany, sedám k PC, otevírám stránky a jdu na to znova.

Všechno znova, vše od začátku, se svou oblíbenou černou. Ale, už do toho kombinuji růžovou. (nebojte jen velice malinko)

Takže další hodiny práce.

Ale můj milý deníčku, kdybys viděl, jak mi to nyní jde. Jak mají zase tu správnou energii, tu mojí! Jsem šťastná.

Je sice jedenáct večer, mám hotovou cca polovinu, ale deníčku, já na tom fakt zamakám a dodělám to.

Takže milé ženy. Přesně o tom, je a bude tento týden.

O zmatku , o netrpělivosti, o dělání rychlých , zbrklých rozhodnutích, kterých můžete skoro hned litovat.

Plno práce, která může přijít nazmar, když budete jednat zbrkle.

Mé myšlenky byly super. Všechny je budete mít, ale pozor musíme dát na to, že v tomto týdnu sice myšlenka SUPER, ale jakoby nezralá a krystalizující, chce to tomu dát čas.

Ne moc, jen než začnete něco v reálu dělat, tak si to třikrát rozmyslete a opravdu se rozhodujte jen a jen srdcem a intuicí, protože jinak to celé nemusí být o vás, ale o někom úplně jiném.

Milý deníčku, holky, kdo se nyní koukne na mé stránky pochopí, proč musely být takové a slibuji, že je dodělám, mám to v plánu právě tento týden, protože už vím, co chci a jak to chci.

Možná je ten text chaotický, ale věřím, že budete dobře vědět, co jsem chtěla říci a jaký tento týden vlastně bude.

S láskou a úctou

Ili



34 zobrazení1 komentář
Nechte se pravidelně informovat o novinkách.