Láskyplné Vánoce
V dnešní době se máme nejlépe, jak jsme se kdy v minulosti jako lidstvo měli, a přesto pocit štěstí u mnoha lidí nepřichází. Z mého úhlu pohledu je to tím, že stále řešíme vnější formu. Koukáme se "ven do světa", kdo by nás udělal šťastnými a kandidátů máme kolem sebe dost - partneři, rodiče, šéfové v práci, politici, různí guruové. A tak se k nim upínáme. Sice vidíme, že to moc nefunguje, ale tak nějak tomu chceme věřit, protože nám to poskytuje oporu, jistotu a pocit bezpečí.
Někdy zaslechneme, že jediná cesta, která vede k naplněnému životu, je cesta skrze sebe. Zdá se nám ovšem až podezřele jednoduché nebo někomu téměř nemožné, že my lidé bychom v sobě mohli mít klíč ke všemu, co potřebujeme. Žijeme v systému, který nás učí, že jen ti velcí učitelé, majitelé firem, šéfové, autority, vrcholní politici, jen ti vědí, co je pro nás dobré, a ti by to pro nás také měli zajistit. A tak stále čekáme. Čekáme, až nám někdo konečně vytvoří prostor pro lepší život. Hledáme nové prezidenty, premiéry, šéfy, partnery a vždy s nadějí, že konečně už se to stane. Konečně nám dají k tomu lepšímu životu podmínky. To se ale, bohužel, doposud žádnému systému nepodařilo. Nemá smysl čekat, že náš život zlepší kdokoliv jiný, ale je pohodlné takto uvažovat. V tu chvíli může za naše problémy někdo jiný. Někdo jiný nám nedává to, po čem toužíme. Je koho obvinit. Je na koho se zlobit. Je jedno, jestli je to politik, partner, rodič. V tomto nastavení je vždy koho vinit. Sami můžeme ve svých životech vidět, že to zoufale nefunguje. Máme čím dál tím lepší podmínky. Už dávno nejde v našich končinách, kde žijeme, o přežití. Můžeme si udělat dost volného času, ale ani tak nejsme šťastnější. Naopak, na mnoho lidí dopadnou v době nic nedělání úzkostné stavy a deprese. Proto raději bezmyšlenkovitě zahánějí tento prostor další činností, jen aby nemuseli vnímat své opravdové pocity.
Je třeba převzít odpovědnost za svůj život. Tento rok s pandemií Covid-19 nám to názorně ukázal. Je potřeba si uvědomit, že jsme jediní, kdo můžeme svůj život opravdu změnit. Ačkoliv můžeme žít různé životní příběhy, odlišné role. Díky své práci jsem mluvila s různými lidmi z různých prostředí, zázemí a oborů. Znám životní příběhy milionářů i dělnic z továren, matek na mateřské dovolené i babiček, poznala jsem soukromé podnikatele i podnikatelky z různých oborů a nebo zaměstnance ze státní správy, žen od rodin i ženy rozvedené nebo matky samoživitelky. Zkrátka napříč všemi sociálními i společenskými vrstvami. A všichni tito lidé měli něco společného - nakonec se dotkli tématu vztahů, které žijí a vytvářejí. Nejen vztahů pracovních, ale i osobních. A to dokonce i ti, co žijí single. U všech se ukázalo, že pro jakékoliv kvalitní vztahy je základem vztah k sobě samému. Dokud se snažíme změnit svého partnera nebo jakoukoliv osobu, se kterou jsme ve vztahu, je těžké uspět. Pokud ovšem změníme sami sebe, naše vztahy se lusknutím prstů promění.
Vztahy fungují jako zrcadlo naše vlastního vztahu k sobě. Být k sobě pravdivý, umět vnímat dostatečný pocit vlastní hodnoty, sebeúctu, sebelásku, sebe-vědomí ve smyslu být si vědoma sebe sama. A stejně tak důležité je pak umět za sebou stát, umět si říci o své potřeby a říkat NE, mít dobře nastavené hranice. První krok je začít vnímat svou hodnotu a sebe-přijetí. Sebe-přijetí (sebeláska) není sobectví ani narcisismus, ani vnější afirmace o tom, jak se máme rádi. Znamená hluboké přijetí sebe sama. Přijmout se taková, jaká jsem. Se vším všudy. Říci hluboké ano sobě a svému životu. Uvědomit si, že taková, jaká jsem, jsem úplně v pořádku. Přijmout se fyzicky, se vším všudy. Opravdu nejde o sobectví. Ale o to, že váš život začíná od vás, protože je váš. TO není žádný egoismus.
Samozřejmě, že tu nejsme sami pro sebe. Ve svých životech vnímáme potřeby druhých, jsme tu pro spolupráci a vytváření vztahů. Ale pokud nenaplňujeme potřeby svoje, nemůžeme ani smysluplně pomoci naplňovat potřeby druhých. Milovat potřebujeme hlavně ostatní. Mnohokrát jsem na toto téma mluvila s ostatními, kteří hovořili o tom, že důležitější než láska k sobě je láska k druhým, a své argumenty podpírali sobectvím ega. To je právě velká past. Většina kultur, tradic, civilizací a církví nás učí pravý opak. Říkají: Miluj druhé, ne sám sebe. Toto učení je manipulace a vychytralá taktika. Láska nás vyživuje jako bytost. Tělo živí jídlo, naše nitro živí láska. Vztah k sobě pak živí naše nitro nejvíce. Bez jídla je slabé naše tělo, bez lásky je oslabená naše možnost sebeuvědomění, naše schopnost postavit se za sebe, být ve své opravdové síle. Žádný stát, církev ani šéf nebo právní zřízení nechce po lidech, aby byli vnitřně silní, protože člověk, který má vědomí sebe sama je nepoddajný. Je těžké s ním manipulovat. Láska k sobě nám dává křídla. Láska k sobě nám umožňuje sebeuvědomění a lépe chápat věci, takže je pak těžké nás oklamat, využívat, jakkoliv nás ovládat. Ten, který říká - pokud milujete sebe, jste sobci - ten je manipulátor snažící se vás oslabit. Od malička slýcháme: Milujte druhé, milujte lidi, milujte děti, milujte svého muže, svou ženu, milujte své rodiče, přírodu... Zní to velmi logicky, stejně jako všechna tvrzení o tom, že pokud milujeme sami sebe, stáváme se egoistou. Ale pokud člověk nedokáže milovat sám sebe, nedokáže milovat ani nikoho jiného.
U lásky k sobě to začíná, tam je klíč. Když člověk opravdu hluboce vnímá respekt, úctu a lásku k sobě, zjišťuje, že v něm není sobecké ego. Naopak, když miluje druhé, aniž by miloval sebe, tak se vlastně jen pokouší o lásku. A tehdy se vynořuje sobectví a ego. Misionáři, sociální pracovníci, dobrovolníci a dobrodinci, různí laskavci a pomáhající všeho druhu s velikou touhou po-moci druhým mívají někteří často veliké ego. Mají pocit, že jsou lepší než ostatní, když tak moc pomáhají světu. Teprve člověk, který miluje sám sebe, udělal opravdový krok k lásce.
Nechci tady filozofovat o egu, univerzální podstatě, jednotě apod. Nejde o to živit své ego a pěstovat z něj narcistní entitu. Na druhé straně bez ega bychom vůbec neměli možnost sebepoznání. Jsme na tomto světě jako lidské bytosti, žijeme zde v těle a vztahujeme se k jiným bytostem. Pro možnost života na tomto světě máme ego. Ale pro tentokrát se zkusme podívat na ego jinak, než z pohledu různých duchovních filozofií. Zkusme jej vnímat jako integrátor osobnosti. Berme ho jako pozitivní nástroj. Jako prvek umožňující uvědomění sebe sama v tomto světě. Protože při vší úctě k jednotě bytí žijeme tady a teď, každý ve svém těle, se svým vědomím, se svým JÁ. A lásku můžeme nahradit i slovem přijetí.
Mnoho lidí si vykládá: Proč mít rád sám sebe: Lásku přeci dostáváme od druhých. Láska přichází zvenku. Já lásku dávám a někdo dává lásku mě. Ano, takto běží koloběh, který známe a teď o Vánocích je to zhmotněno do dárků. Čím víc dárků, tím více lásky. Čím hodnotnější dárky, tím hodnotnější láska. Abych nebyla z kola ven, musím dávat. Musím dávat cokoliv. Pak totiž máme v tomto našem světě pocit, že jsme součástí společenství. Takto je nastaveno kolektivní vědomí. Takže nám nikdo neřekl velmi důležitý fakt, že především je potřebné dávat sobě. Protože to nejvíc, co můžeme udělat pro druhé, je se v první řadě postarat sami o sebe. Když já sama/sám budu v pohodě, tak mohu pozitivní energii a lásku posílat ven.
A jaký životní pocit nám dává skutečné sebe-přijetí? Především to, že cítíme velký klid, stabilitu a přirozenou hrdost na to, kým jsme. To, že můžeme v každodenním životě prožívat tyto pocity, nám dává vědomí, že jsme absolutně v pořádku. Vůbec o tom nepochybujeme. Jsme v souladu s tím, jak vypadáme, jaké máme schopnosti, Tento základní životní postoj nám poskytuje neomezený prostor pro další konání. Na cestě můžeme chybovat. Chyby bereme jakou součást učebního procesu. Špatné známky, chyby, nepovedené věci jsou v pořádku. Cítíme, že vše je na svém místě, ať jsme kdekoli a nebo se stane cokoli. Nemusíme se nikomu zpovídat. Můžeme kdykoli měnit své cíle a plány, pokud jsou v souladu s námi. Jsme pružní. Někdo se může ptát: Není to nezodpovědné? Právě naopak! Když něco děláme, dáváme tomu maximum , jsme v tom na sto procent. V případě, že už to dělat nechceme, tak v té situaci, práci nebo člověku už nedáváme ze sebe to nejlepší. Stává se z toho povinnost. A když se z něčeho stává povinnost = závazek, vkládáme do toho podvědomě svoji neochotu a nechuť. Už přestáváme být přínosem. Je v tom přímá úměra. Čím více jsme v situacích, ve kterých být nechceme a jsme tam jen z povinnosti, ze závazku, tím méně se cítíme svobodně a ostatním začneme jejich svobodu závidět. Podvědomě pak začneme svobodu ostatních také omezovat. Zasahovat do svobody druhých znamená být mimo soulad sám se sebou, je to doklad toho, že jsem sám v nepohodě. Rozhodně je to doklad toho, že se vztahem k sobě na tom nejsme sami dobře. Ano, jsou situace, jako například výchova dětí, z nichž samozřejmě nemůžeme nikam odejít. Můžeme však k této životní situaci změnit postoj a vytvořit si podmínky, aby nám v tom mohlo být dobře. A tak je to se vším ostatním. Aby to bylo podle nás. Z toho všeho vyplývá, že moje láska k sobě je prospěšná i mému okolí. Pokud se cítíme ve svém životě dobře, můžeme také tuto pohodu šířit kolem sebe.
Pokud chcete přijmout sama sebe, taková, jaká jste, je potřeba přestat si o sobě cokoliv namlouvat a potlačovat jakékoliv pocity, které se mi nelíbí. Odložit masky sám před sebou. První praktický krok může být vnímání, jak se cítíte, když si čtete tyto věty:
Taková, jaká jsem, jsem v pořádku.
Přijímám své tělo a všechny jeho aspekty.
Přijímám své nitro.
Přijímám své stíny.
Přijímám svou jedinečnost.
Přijímám svou realitu.
Přebírám odpovědnost za svůj život.
Přeji vám láskyplné Vánoce a vnitřní mír.
S láskou
Vlaďka Procházková
